Gabriela Havlůjová: Do Kladna jsem se postupně zamilovala

Život zasvěcený historii, lidem a Kladnu. Historička Gabriela Havlůjová pomáhala se vznikem Muzea věžáků, Galerie Cyrila Boudy, organizuje pietní akce, učí na Univerzitě třetího věku a spolupracuje s desítkami místních spolků.

Více než deset let jste působila jako historička v Památníku Lidice a později v Národním muzeu. Jak jste se dostala na kladenský magistrát?
S Milanem Volfem jsme se znali z různých pietních akcí, memoriálů a připomínek historických událostí. Vídal mě také při aktivitách spolku, kterému jsem předsedala. Věděl, že se na Kladně angažuji už více než deset let a že většinu akcí organizujeme čistě dobrovolnicky.

Pamatuji si, že často říkal, že podobné akce by pod záštitou města mohly mít mnohem větší rozměr. A měl pravdu. Když si dnes vzpomenu například na Den veteránů, vidím ten obrovský posun.

Dříve jsme položili květiny, zazpívali hymnu a tím to v podstatě končilo. Dnes jde o respektovanou akci, na kterou přijíždí Česká televize. Aktivní účast Gymnázia Kladno a strakoničtí vojáci oslovují širokou veřejnost, zapojuje se Městská knihovna i školy a pořádáme mnoho dalších důstojných připomínek událostí, které si naši předci skutečně zaslouží.

Co vás nakonec přesvědčilo opustit Národní muzeum?
Dostala jsem nabídku na tehdy nově vznikající pozici, která spojovala podporu spolků, organizaci historických akcí, práci se seniory i další oblasti veřejného života. Upřímně řečeno to byla práce snů. Přesto nebylo vůbec jednoduché odejít z Národního muzea. Zlom ale přišel ve chvíli, kdy mi Milan Volf řekl, ať si stanovím první velký cíl, kterého bych chtěla na radnici dosáhnout.

Nevím, jestli tušil, jak moc pro mě bude tato otázka důležitá, ale byla právě tím momentem, kdy jsem se definitivně rozhodla vrátit se domů. Tím cílem totiž bylo být součástí vybudování Muzea věžáků Kladno.

Jaká je tedy vaše role na radnici?
Nastoupila jsem do úplně nové pozice koordinátorky spolupráce se spolky, občanskými aktivisty a rozvíjení kulturního dědictví. Možná to zní trochu abstraktně, ale v praxi jde o každodenní spolupráci s přibližně čtyřiadvaceti kladenskými spolky, jejich podporu, organizaci akcí a připomínání kladenské historie.

Mám obrovskou radost, že můžeme společně vytvářet akce, které mají smysl a důstojnou úroveň. Samozřejmě součástí mé práce bylo i zmíněné Muzeum věžáků. U jeho vzniku jsem působila jako koordinátorka, ale také jsem nahrávala rozhovory se starousedlíky a dnes tam provádím jako historička. Přiznám se, že kontakt s návštěvníky mě baví mnohem více než samotná příprava projektu.

Za jeden z vašich úspěšných projektů je považována také Galerie Cyrila Boudy. Proč je pro vás tak důležitá?
Protože jde o místo, které je skutečně otevřené všem. Nachází se přímo na náměstí Svobody, je zdarma a lidé se do něj nemusí nijak složitě objednávat. Může tam přijít školní třída během suplované hodiny, člověk čekající na autobus nebo kdokoliv, kdo má zrovna chvíli času. Přijde mi krásné, že kultura a historie jsou takto dostupné každému. Po pěti letech fungování už máme řadu pravidelných návštěvníků, kteří se sami zajímají, kdy bude další výstava a co nového připravujeme. Stal se z místa prostor pro setkávání. To mě velmi těší.

Narodila jste se na Kladně. Měla jste k městu vždy blízko?
Nebyla to láska na první pohled. To se změnilo až ve chvíli, kdy jsem začala pracovat na magistrátu. Najednou jsem poznávala město mnohem hlouběji, jeho historii, osobnosti, příběhy i obrovské množství aktivních lidí. A postupně jsem se do Kladna doslova zamilovala. Mám dvě děti a s manželem žijeme celá rodina na Kladně. Trávíme tu spoustu času. Přiznám se, že dříve jsem pracovala v Praze a zajímaly mě kulturní akce pouze tam. Teď už ale vím, kolik toho Kladno nabízí. Ať už rodinám s dětmi nebo v rámci sportovního vyžití, přírody, koncertů, výstav... Kladno je dnes nádherné město.

Kde se vzal váš zájem o historii, a především o osudy lidí z období druhé světové války?
Je pravda, že jsem nikdy nebyla úplně typická puberťačka. Když mi bylo třináct let s rodiči jsem tehdy navštívila Osvětim. Byl to obrovský životní zlom. Myslím, že mi to vzalo velkou část dětství, které má být bezstarostné. Nedokázala jsem pochopit, jak se něco takového mohlo stát a co jsou lidé schopni dělat jiným lidem. Začala jsem si číst vzpomínky přeživších a postupně mě téma pohltilo natolik, že jsem začala vyhledávat lidi, kteří si podobnými událostmi sami prošli.

Dalších deset let jsem je navštěvovala, nahrávala jejich příběhy a spolupracovala s organizacemi, které je sdružovaly. Natočila jsem více než dvě stě rozhovorů. V osmnácti letech jsem se stala předsedkyní kladenského spolku sdružujícího lidické ženy a jejich rodiny, ale i potomky po politických vězních zavražděných v koncentračních táborech. K tomu jsem vystudovala české dějiny a orální historii soudobých dějin.

Věnujete se také vzpomínkám kladenských seniorů. Čím vás tato práce obohacuje?
Od patnácti let jsem chodila mezi seniory a povídala si s nimi o jejich životech. Zajímalo mě, jaké bylo vyrůstat na Kladně, pracovat v Poldovce, jak vypadal každodenní život ve městě nebo na co vzpomínají nejraději. Všechno jsem si nahrávala jen sama pro sebe. Říkala jsem tomu „do šuplíku“. Nikdy mě nenapadlo, že se tyto rozhovory jednou budu zveřejňovat. Dnes z nich vznikají medailonky pro Měsíčník Kladno a připomínáme díky nim osobnosti i události, které by jinak mohly být zapomenuty.

Už pátým rokem také učíte na Univerzitě třetího věku. Jaké jsou vaše zkušenosti?
Musím říct, že mě to nesmírně baví. A možná to bude znít překvapivě, ale výuka seniorů je často jednodušší než výuka na běžných školách. Lidé na Univerzitu třetího věku chodí dobrovolně. Přijdou připravení, těší se na přednášku a často je to pro ně skutečná společenská událost. Některé moje úžasné studentky přijdou krásné oblečené, po návštěvě kadeřnice.

Vedu cyklus Češi za hranicemi vlasti a snažíme se nezůstávat jen v učebně. Jezdíme na výlety, podnikáme exkurze a příští rok dokonce plánujeme příměstské tábory. Na Kladně máme mimořádně aktivní a vzdělané seniory. Jen univerzitu navštěvuje zhruba 350 posluchačů.

Po deseti letech přichází nová životní etapa. Proč jste se rozhodla vstoupit do komunální politiky?
Upřímně řečeno, nikdy by mě to nenapadlo. Politické ambice jsem nikdy rozhodně žádné neměla. Ale komunální politiku, tedy ještě více aktivní práce pro naše město, beru jako další logický krok v mém životě. Postupem času jsem totiž začala cítit, že některé věci lze posunout dál pouze tehdy, pokud člověk získá větší možnost je ovlivňovat. Jako historička na radnici jsem mohla realizovat mnoho projektů, ale některá témata vyžadují širší prostor.

Jedním z nich je například budoucnost Poldi Kladno. Vím, že je to složitá otázka, protože areál vlastní více subjektů, ale myslím si, že by město mělo usilovat alespoň o záchranu těch nejcennějších objektů. Třeba řídící budova od architekta Josefa Hoffmanna má význam, který dalece přesahuje hranice našeho města. Nebo také obnova Motyčínské kapličky na Vyšehradě, která si podle mého názoru rekonstrukci a revitalizaci okolí opravdu zaslouží.

Byla u rozhodnutí kandidovat motivací i Vaše maminka, Jitka Literová, která se také poprvé objevuje na kandidátce Volby pro Kladno?
Ano. Maminka je aktivní celý život. Založila dětský aerobik i projekt Děti na startu na Kladně a každý rok pracuje s tisícovkami dětí. Když se rozhodla zapojit do veřejného života, byla pro mě velkou inspirací. Obě máme pocit, že Kladno má obrovský potenciál a že stojí za to přiložit ruku k dílu, i když to znamená vystoupit z komfortní zóny. Často říkáme, že náš den má asi čtyřicet hodin. Neumíme jen tak sedět a vždycky hledáme, co by se dalo zlepšit. Naše město má velký skrytý potenciál a byla by škoda ho v rozkvětu nepodpořit.

Jak trávíte volný čas, když si od historie potřebujete odpočinout?
Ráda cestuji. Měla jsem možnost navštívit například Kyrgyzstán, Uzbekistán nebo Kazachstán. Přiznám se ale, že za cestami často stojí historické důvody. V tomto případě mě zajímaly hroby vojáků první světové války a místa, kde byli internováni českoslovenští zajatci. Jednou za rok ale potřebuji udělat něco, při čem úplně vypnu hlavu. Proto jsem například přešla zamrzlý Bajkal po padesátikilometrové trase československých legionářů v mínus třiceti stupních nebo jsem letos absolvovala rekonstrukci útěkové cesty dvou vězňů z Osvětimi do Žiliny přes polské Beskydy. Bylo to 130 kilometrů, které mě donutily sáhnout si na dno a po kterých jsem se vrátila se zničenýma nohama, ale s odpočatou hlavou.