Milan Volf
Pomoc opuštěným zvířatům je pro ni celoživotním posláním. Majitelka kavárny U Kočičích tlapek se svým týmem už devět let organizuje charitativní akce, pomáhá nalezeným kočkám, podporuje lidi, kteří se starají o toulavá zvířata a je podstatnou součástí městského kastračního programu. Teď má ale Kristýna Lafková ještě větší cíl, do kterého investuje nejen svůj čas – vznik městského útulku pro opuštěná zvířata.
Před čtyřmi lety jsme se dozvěděli, že se vašemu týmu podařilo pomoci desítkám koček, šíříte osvětu o kastracích a pořádáte charitativní akce na podporu útulků i kastračního programu Feliti. Teď máme jedinečnou možnost se zeptat: Co se od té doby změnilo?
Je pravda, že čtyři roky utekly jako voda. V první řadě se stále „topím“ v kočkách a pomáháme jim ještě více než předtím. Kromě šíření osvěty o kastracích je nově také aktivně zařizujeme.
Stále pořádáme charitativní akce, ale čas od času jsme k nim přidali i sbírky na pomoc pejskům. V září jsme se zaměřili i na podporu hendikepovaného klučiny, který potřebuje finanční prostředky na rehabilitace.
A protože víme, že pomoc je potřeba i úplně jinde, každé krmivo pro kočky, které nám hodní lidé donesou, předáváme těm, kteří se starají o toulavé kočky po Kladně. Za ty čtyři roky se toho tedy změnilo opravdu hodně, ale jedno zůstává stejné – pořád se snažíme pomáhat tam, kde je to nejvíc potřeba.
Máte představu, kolika kočkám jste za tu dobu pomohli?
Snažím se zapisovat si všechny kočičky, které mi doslova prošly pod rukama, a momentálně jsem na čísle 262. Jsou mezi nimi ty, které u nás v depozitních pokojíčcích nějaký čas bydlely, našly nový domov, ale bohužel i ty, které jsme museli s láskou vyprovodit za duhový most.
Ne každý příběh má takový konec, jaký bychom si představovali. O ten šťastný se ale vždycky snažíme ze všech sil a s osudem se o něj pereme, co to jen jde.
Kolik koček je dnes součástí vaší kavárny?
V kavárně jich máme aktuálně jedenáct. To je takový optimální počet, který bych nerada měnila. Především s ohledem na pohodu našich současných kavárenských povalečů. Mají se rádi, jsou na sebe zvyklí a trochu se bojím, že další příchozí by jejich pohodu mohl narušit.
Ne pro každou kočku je ale život v kavárně pohodový. A právě pohoda koček je pro nás vždycky na prvním místě. Proto se snažíme každému novému příchozímu najít především takové místo, kde mu bude dobře – ať už je to u nás, nebo v milujícím domově.
Nazvala jste vaše čtyřnohé kolegy jako kavárenské povaleče, takže odhaduji, že finančně do kavárenské kasičky zrovna nepřispívají? 🙂
Máte pravdu, za celou dobu jsem od nich neviděla ani jednu korunu. 🙂
A nejenže nepřispívají, ale mnohým zachráněným kočkám ještě hradím výdaje za veterinární péči, krmivo nebo léky, protože si vše jejich nálezci nemohli dovolit, přestože jim chtěli pomoci. Další věcí je, že i zmíněné bazárky pořádáme s dobrovolníky zdarma a ve svém volném čase. Ve zkratce tedy platí, že co vydělám, to zase utratím za kočky.
Jsem už smířená s osudem, že bohatá budu nejspíš jen na duši (smích).
Před několika lety jste zmínila, že byste si dokázala představit vznik útulku pro opuštěná zvířata. Je to stále myšlenka, která je vám blízká?
Jsme velké, krásné město a útulek potřebujeme jako sůl. Zároveň si ale uvědomuji, že jde o obrovský projekt, který zdaleka není jen o výstavbě nějaké nemovitosti. Dopředu musíte mít promyšlené fungování celého zařízení. Od dispozice jednotlivých prostor přes vybavení, sítě až po finance. Pro začátek je potřeba především najít vhodnou lokalitu, ideálně někde na okraji města, kde budou mít zvířata klid a pohodu a zároveň provoz útulku nebude narušovat život v jeho okolí.
Útulek by měl být přechodnou stanicí pro zvířata. Místem, kde jim můžete pomoci, poskytnout jim adekvátní péči, ukázat jim lidskou lásku a následně najít vhodný domov. Při jeho provozu je ale potřeba přemýšlet především efektivně a dlouhodobě. Jinak se vám může stát, že během několika měsíců úplně naplníte kapacitu. A tím ve výsledku nepomůžete ostatním opuštěným zvířatům, pro která už by v útulku nezbylo místo.
Takže ano, je to myšlenka, která je mi stále velmi blízká a stane se skutečností. Jen musí být od začátku postavená tak, aby dlouhodobě, a především dobře fungovala.
O jaký útulek pro opuštěná zvířata se tedy zasazujete?
Ideální útulek je pro mě místo, kde budou mít zvířata skutečný komfort, péči, pozornost a kde nebudou odkázaná jen na betonový kotec nebo malou klec. Měli by ho tvořit lidé, kteří mají srdce na správném místě, ale zároveň mají dostatek zkušeností, aby se dokázali o všechna zvířata postarat na co nejvyšší úrovni.
Upřímně si troufám říct, že po těch letech už o kočkách něco vím. Co se týká pejsků, tam ale své zkušenosti rozhodně nepřeceňuji a přenechala bych tuto pozici zkušenějším. Je potřeba umět si nechat poradit, naslouchat, a především spolu dobře komunikovat.
Osobně budete tedy jeho součástí?
Určitě ano. Chtěla bych se na jeho vzniku i následném fungování podílet, jak jen to bude možné. Už teď jsme tomu s Patrikem Kučerou, ředitelem ekologického centra NSEV, věnovali spoustu času. Objížděli jsme útulky po celé republice, sbírali zkušenosti, rady a hodiny seděli nad návrhy a možnostmi, jak útulek bude fungovat.
Nechci totiž vytvořit jen další místo, kam se zvířata umístí. Chtěla bych, aby to bylo místo, které bude opravdu dobře fungovat, kde bude na prvním místě jejich pohodlí, péče a šance na nový domov.
V kavárně U Kočičích tlapek nabízíte nejen domácí dobroty, ale i pomoc opuštěným kočkám. Co si pod tím můžeme konkrétně představit?
Ano, máte pravdu, že naše kočičí kavárna není jen o kávě. Pokud se mi do rukou dostane například kotě, putuje nejprve do našeho takzvaného depozitního pokojíčku. Tam musí absolvovat čtrnáctidenní karanténu, než se může potkat s ostatními kočkami. Během těchto dvou týdnů řešíme případné zdravotní problémy, se kterými k nám přišlo, nebo ty, které se během karantény projeví.
Každého chlupatého nalezence odčervíme, vezmeme na veterinární kliniku, zajistíme mu potřebnou zdravotní péči a otestujeme ho na závažná virová onemocnění FIV a FeLV. Pokud je kočička zdravá a dosáhla vhodného věku, zajistíme také očkování a začneme jí hledat nový domov. Přitom se snažíme zohlednit i její povahu, aby se v novém prostředí cítila co nejlépe.
Následně proběhne předadopční návštěva. Pokud si to z obou stran takzvaně sedne, odchází kočička po podpisu adopční smlouvy do svého nového domova.
Tím ale naše starost rozhodně nekončí. Novým majitelům jsme i nadále k dispozici pro jakoukoli radu nebo pomoc. Chceme mít jistotu, že se kočička má dobře nejen v den, kdy od nás odchází, ale i dlouho poté.
Pomoc zvířatům bývá nejen časově, ale často i psychicky náročná. Co je na této práci nejtěžší?
Tady je bohužel odpověď poměrně jednoduchá – nejtěžší je komunikace s lidmi. Bohužel ne všichni se na věci dívají stejně jako já. Pořád se setkáváme s názory, že kastrace není potřeba, že kočka by měla mít alespoň jednou za život koťata nebo že kocoura není třeba kastrovat.
Občas narazíme také na odlišné přístupy k některým onemocněním nebo zdravotním problémům. Po těch letech už ale naštěstí víme, na koho se obrátit. Tady bych chtěla především poděkovat veterinární klinice Lukášovi na Bressoně a celému týmu lékařů a sestřiček, ke kterým pravidelně jezdíme. Jejich přístup a spolupráce jsou pro nás opravdu důležité a moc si jich vážíme.
A ještě musím poděkovat mojí skvělé kamarádce Martině Rychtaříkové. Spojily nás kočky a dnes si troufám říct, že nebýt jí po mém boku jako kamarádky a zároveň člověka, který kočkám stejně jako já rozumí, asi bych to už dávno vzdala. Společně si můžeme nejen zanadávat, ale také se zasmát nebo si poplakat.
Co vás tedy po více než devíti letech fungování kavárny stále motivuje pokračovat?
Rozhodně šťastné konce a příběhy, které za nimi stojí. Když se k nám dostane plaché a nemocné kotě, kterému postupně ukážete, že se lidí nemusí bát, vyléčíte ho a potom vám z nového domova přijdou fotky, jak je šťastné, je to nádherný pocit.
Stejně tak když se podaří prokastrovat celou lokalitu, kde žijí desítky toulavých koček, které mají své zázemí a někoho, kdo se o ně stará. Najednou se tam neobjevují další a další koťata a vy víte, že se podařilo něco skutečně změnit.
Právě tohle žene dál nás všechny. Vědomí, že naše pomoc má smysl, že se díky ní něco změní a že na konci může být šťastný život.
Jaký je váš největší sen nebo cíl, který byste chtěla v souvislosti s pomocí kočkám ještě naplnit?
Tak to je rozhodně útulek, tady se nemusím ani chvíli rozmýšlet.
Dále bych chtěla mít opravdu dobrý přehled o místech, kde se nacházejí lokality toulavých a divokých koček. Mít možnost pomáhat těm, kteří se o ně starají – třeba pravidelnými dodávkami krmiva, protože tito lidé si naši pomoc rozhodně zaslouží.
A myslím, že všechny tyto věci jdou krásně ruku v ruce s útulkem. Díky němu by se pomoc mohla dál rozvíjet, mohli bychom více zapojovat veřejnost a společně pomáhat nejen kočkám, ale také pejskům a dalším opuštěným zvířatům.
Je nějaká změna, projekt či investice, který se vám od vaší předchozí kandidatury na Kladně líbí nejvíce?
Já se budu, možná trochu nečekaně, opět točit kolem koček. Rozhodně bych chtěla zmínit a poděkovat městu Kladnu za to, že bylo ochotné o situaci s toulavými kočkami jednat a hledat řešení. Díky tomu se nám společně podařilo vytvořit kastrační program.
Spolupráce s odborem životního prostředí i Městskou policií Kladno funguje na velmi vysoké úrovni. První kočku v rámci kastračního programu jsme nechali vykastrovat 20. září 2023 a od té doby se díky programu města Kladna podařilo vykastrovat více než 400 koček a kocourů.
Tím jsme zabránili narození stovek koťat, která by jinak mohla přijít na svět do velmi těžkých podmínek, venku strádat a často i zemřít. To je pro mě obrovský krok vpřed. A teď už ten útulek.
Moje kandidatura je rozhodně za hlas zvířat, která vlastní hlas nemají. Zvířat, která jsou podle mě stále příliš opomíjená – a přitom by být opomíjená rozhodně neměla.
